Post Bellum

Dne 31.3. žáci 4.A shlédli kinopříběh organizace Post Bellum Příběhy podél hranice, kde si vyslechli vyprávění pamětníků – odsunutých Němců a také Řeků, kteří našli azyl v poválečném Československu.

8.4. žáci 3.A měli jiný kinopříběh – Odsunuté děti. Tehdy děti, nyní již osmdesátníci, vyprávěli své zážitky.

A dojmy dětí?

"Ta přednáška pro mě byla hodně zajímavá. Žiju přímo ve vesnici, která bývalá německá, dokonce jsem se setkala s Němcem, který tu žil a vyprávěl nám o tom… prostě se mě to hodně dotýká. Taky to ve třídě vyvolalo docela velkou diskuzi, docela dlouho jsme se pak o tom bavili, což podle mě vypovídá o tom, že to lidi vážně zajímá.  

Je pro mě naprosto nepředstavitelné, co se tenkrát dělo. Co bych asi dělala, kdyby mi někdo řekl, ať si sbalím kufr a jdu pryč? Muselo to být tak smutné, děsivé… už u té přednášky mi bylo do breku, zažít to na vlastní kůži?   

Jeden nejmenovaný spolužák to přirovnával k událostem ze 2. světové s tím, že tohle proti tomu vůbec nic není. S tím já ale vůbec nesouhlasím. Je to něco jiného, možná ne až tak hrozného, ale pořád naprosto příšerného. Nedokážu si představit, co to v těch lidech zanechalo, zvlášť když to prožili jako děti… "

Magdaléna Hrdinková, 3.A

"Já osobně si myslím, že bylo fajn vyslechnout si příběhy z druhé světové války taky od německých lidí. Vždy jsem si myslela, že Němci válku způsobili a nikdy mě úplně nezajímal jejich příběh a ani jak válka mohla zasáhnout také spoustu německých životů. Měla jsem je v jedné škatulce – jsou špatní. Díky kinopříběhu mi ale došlo, že ne všichni Němci byli zlo. Oceňuji ty všechny statečné staré lidi, že se rozhodli vypovědět svůj příběh před kamerou. Já v jejich kůži bych byla ráda, že moje trápení skončilo a už nikdy bych se k tomu nevracela. Všem, kteří se rozhodli o tom vyprávět, patří mé velké poděkování."

Simona Pavlíková, 3.A

Text a foto: Ivana Pečtová